Vyprávění navazuje na záznam v II. dílu obecní kroniky, který popisuje události z doby před druhou světovou válkou, z doby po mnichovské zradě našich spojenců, kdy byly k Velkoněmecké říši připojeny okolní a blízké obce – Dolní a Střední Libchavy, Horní Dobrouč, Černovír, polovina Dolní Čermné, Hylváty, Oldřichovice, Knapovec, Dolní a Horní Houžovec, kdy se stala obec Hnátnice pohraniční obcí, neboť byla „odříznuta“ od Ústí nad Orlicí. Z Ústí směrem k Černovíru byla u Oldřichovic jedna pohraniční kontrola a u Hnátnice druhá. Hranice byla ze začátku hned u hostince U Václava (dnes je hostinec zbourán, je zde autobusová zastávka, je to místo naproti mostu přes Tichou Orlici), pak byla posunuta k osadě Jankovice (dnes Václavov) a nakonec až za ni směrem k Černovíru. Proč k posunutí hranice došlo, už záznam v kronice neuvádí.

Tuto událost doplnila svým vyprávěním paní Božena Dušková, roz. Motlová, dnes bytem Hnátnice čp. 234, dala souhlas k jeho zaznamenání do obecní kroniky a současně věnovala i tři fotografie z té doby.

Paní Dušková vyprávěla následující.
Hranice, která byla hned u hostince U Václava, to byla pro české obyvatele tehdejších Jankovic (Václavova), kde žili v té době i Němci, velmi těžká situace, protože se najednou ocitli na německém území a život se pro ně stal velmi složitým, neměli volný přístup na silnici, problém byl, jak nakoupit, jak zařídit další potřebné záležitosti v sousedních obcích. Paní Dušková žila v té době v Jankovicích (Václavově) čp. 24 (nyní je to čp. 58) a jako dvanáctileté děvče dojížděla vlakem do školy do Kyšperka (dnešního Letohradu). Dojíždění do školy využil její otec Josef Motl a posílal po ní dopisy svému bratrovi Jaroslavu Motlovi, který bydlel v Kyšperku s prosbou o jejich předání příslušným úřadům, ve kterých žádal o řešení složité situace Čechů v Jankovicích, žádal o posunutí hranic tak, aby Jankovice zůstaly na českém území. Dopisy nosila paní Dušková jako školačka ukryté v obalech školních knih. Podařilo se tak, že v Jankovicích bylo vyhlášeno referendum, ať si obyvatelé sami zvolí, na jakém území chtějí žít. Ještě ani teď neměli Češi v Jankovicích vyhráno, neboť se ukázalo, že konečné rozhodnutí závisí na jednom německém hlasu. Tento hlas patřil podle mínění tehdejších českých obyvatel Jankovic „zarytému“ Němci Hanzovi, takže se předpokládalo, že bude chtít Václavov na německém území. Ten je však velmi překvapil, když se vyjádřil, že v soužití s českým obyvatelstvem neměl nikdy žádné problémy, naopak viděl, jak se někteří Němci chovají v tehdejších sudetech a dal hlas pro to, aby Jankovice zůstaly na českém území. Tak se hranice posunula až za osadu Jankovice směrem k Černovíru. Zde pak stála i dřevěná bouda pohraniční stráže (jejíž vybudování zajistila Obec Hnátnice) a přes silnici byla umístěna závora.

Paní Dušková dále vypravuje, že do Václavova byli dosazeni Němci přímo z Německa, nebyli to ordneři (německá pořádková služba složená ze sudeťáků- Němců). Tito Němci se špatně domlouvali s německými občany Černovíra, nerozuměli „jejich němčině“- nářečí. Vzpomíná, že Němci u nich měli v bývalém lokále kancelář ( dům čp. 24 byl původně hostinec), využívali znalosti němčiny p. Motla, otce paní Duškové. Někdy požadovali od Motlových dost drsným způsobem jídlo, např. chléb, mléko, smažená vajíčka, to ale zaplatili. Přítomnost Němců v domě znesnadňovala Motlovým život, byli většinou pod jejich stálou kontrolou. Stalo se také, že maminka p. Duškové potřebovala něco nutného zařídit mimo domov, aby to Němci nevěděli. Využila dobu jejich nepřítomnosti, oni se však vrátili dříve a požadovali, aby jim p. Motlová (matka p, Duškové) připravila něco k jídlu. Tuto situaci zvládl otec p. Duškové tak, že Němcům zalhal, že paní je v chlévě, že dojí krávy a že pošle dceru (p. Duškovou) pro mléko, aby ochutnali. Paní Duškové tedy nezbylo nic jiného, než jít do chléva a rychle podojit krávu, aby mohla přinést mléko. Nejhorší na tom bylo, že dojit krávu skoro neuměla, ale snad velkým strachem z Němců to dokázala a nebezpečná situace do příchodu matky byla zažehnána.


Na přiložené fotografii od p. Duškové jsou u hraniční závory s nápisem „Celniště“ (i německy) vyfoceni čeští i němečtí důstojníci. Na fotografii vpravo je velitel českých financů Josef Kubizňák, který byl určitý čas ubytován také u Motlových čp.24, vlevo se psem je druhý český důstojník, který byl ubytován na Lanšperku (jméno si už p. Dušková nepamatuje). Uprostřed jsou dva němečtí důstojníci.


Na druhé malé fotografii jsou důstojníci u stažené závory vyfoceni ve stejném pořadí. Josef Kubizňák přišel ze Slovenska, kde sloužil na hranici s Maďarskem, měl manželku Maďarku, ta s ním zde bydlela dva roky, nelíbilo se jí tu, neuměla česky. Jejich dcerka se naučila česky, tak své matce překládala naši řeč do maďarštiny.


Na třetí fotografii je dřevěná bouda pohraniční stráže s nápisem „ Celní úřad u Lanšperku“ (i německy), vyfoceni jsou zde i občané Václavova, ve dveřích vedle okénka je p. Dušková, tehdy školačka Božena Motlová. Bouda pohraniční stráže a hraniční závora se nacházely u silnice přibližně v místech naproti splavu na řece Tichá Orlice.

Podle vyprávění paní Duškové zaznamenala kronikářka J. Kabrhelová.